CHAMBERLAIN'S
BOARDING SCHOOL
welcome to the school for special children
UPÍRY
Historie: Upíři jsou nemrtvá stvoření objevující se v mytologii už od nepaměti. Lidé si většinou myslí, že neexistují, ale nemohou se více plést. Upíři žijí mezi námi už nespočet století.
První z nich byli vytvořeni pomocí kouzla. Původně měl magický rituál sloužit jen ke zbystření smyslů, větší síle a rychlosti obyčejných lidí, ale zvrtl se a udělal z těch, kteří se rituálu zúčastnili, krvelačné bestie, které vyvražďovaly i celé vesnice.
Přeměna: Upíry nelze zplodit přirozenou cestou. K tomu, aby se stal člověk upírem je zapotřebí, aby zemřel s krví upíra ve svém oběhu. Ať už tedy dobrovolně nebo ne, upír nejdříve musí nechat okusit člověka svou krev a potom ho zabít. Krev upíra ale neslouží jen k přeměně nových upírů. Dokáže také léčit jakákoliv fyzická zranění. Nelze díky ní ale léčit méně závažné i vážné nemoci (chřipka, rakovina, etc.) ani psychické poruchy.
Potrava: Upíři se živí krví, a to jakoukoliv. Avšak druh krve má vliv na jejich schopnosti a sílu. Nejlepší je čerstvá lidská krev přímo z těla oběti. Upíři díky této potravě mohou využívat svých plných schopností. Další možnost je lidská krev z transfúzních sáčků, která sice není čerstvá, ale i díky této krvi se mohou upíři cítit téměř plnohodnotně. Poslední možností je pití krve zvířecí. Upír na ní spíše přežívá, oslabuje to jeho schopnosti.
Pobyt na slunci: Upíři jsou noční stvoření, slunko je dokáže spálit na uhel. V dávných dobách s tím měli opravdu problém. Mnoho upírů se nestihlo schovat do svítání a skončili neblaze. Po nějakém čase si tato stvoření začala zvykat na noční život, ale nakonec se objevila čarodějka, která byla ochotná dětem noci pomoci a vytvořila sérum, které umožnilo upírům chodit za dne ven. Ovšem toto sérum nemělo trvalý charakter, proto bylo nutné pít sérum pravidelně. Platí pravidlo, že čím je upír mladší, tím častěji musí požívat sérum. Několik století staří upíři sérum užívají už buď velmi ojediněle, někteří už ho nemusí pít vůbec.
Schopnosti: Upíři jako i další nadpřirozené bytosti mají schopnosti, o kterých by se obyčejným lidem mohlo nechat jen zdát. Mezi jejich přednosti patří velká nadlidská fyzická síla, vysoká rychlost, díky níž dokáží urazit i velké vzdálenosti za velice krátkou dobu. Upíři dokáží též ovlivňovat mysl lidí a donutit je, aby dělali vše, k čemu je svým mentálním nátlakem donutí. Několik století staří upíři dokáží dokonce ovlivnit mladší upíry.
Slabiny: Slabinou upírů je již zmíněné slunce. Pokud si upír včas nevezme sérum, nebo se neschová před slunečními paprsky, spálí ho slunce na uhel. Pokud se upír nějakou dobu nenasytí krví, zeslábne a nakonec jeho tělo vyschne. Upíry jde zabít taky dřevěným kůlem do srdce a oddělením hlavy nebo srdce od těla.
ČARODEJI
Historie: Na rozdíl od upírů, kteří byli stvořeni právě kouzlem čarodějky, čarodějnice a čarodějové příroda vytvořila ze své vlastní vůle. Byli to lidé, kteří byli tak silně spjatí s přírodou, že jim díky jejich vnitřní síle a souznění byly předurčeny nadpřirozené síly zvané magie. Z počátku ji čarodějky užívaly jen k dobrým věcem a skutkům. Pomáhaly raněným svými léčitelskými schopnostmi, oslavovaly přírodu, jenomže všechna ta harmonie měla jednou skončit. Čarodějky byly v jisté době hojně pronásledovány a spojovány s démonskými stvořeními. Byly obviňovány z obcování s ďáblem, z nekalých a zlých praktik, i když to vlastně vůbec nebyla pravda. Lidé se totiž po nějaké době začali zázračných schopností čarodějek bát a církev tento strach přiživovala. Z čeho byly čarodějnice obviňovány, to některé začaly i samy praktikovat. Díky tomu se magie začala rozlišovat na černou a bílou.
Rozdíl mezi černou a bílou magií: Z všeobecného hlediska panuje názor, že bílá a černá magie se liší prostředky, které jsou používány. Není tomu tak. Černá a bílá magie se odlišují cíli, kterých chce dotyčná osoba dosáhnout. Pokud jsou tyto cíle nekalé a proti vůli subjektu proti němuž je magie používána, jedná se o černou magii. Pokud čarodějka jedná v souladu s přáním a cíli subjektu, je prováděna etickým způsobem, jedná se o magii bílou. Díky tomu není snadné říct, zda je některá čarodějka čistě Bílá nebo čistě Černá. Avšak vždy jedna stránka převažuje nad druhou.
Schopnosti: Každá čarodějka má přirozené schopnosti používat zaklínadla a zaříkávadla, které buď sama vymyslí, nebo použije již vymyšlená kouzla. K sepisování magického vědění slouží tzv. grimoiry, což jsou sbírky kouzel sepsané v knihách. Podle nich čarodějka může provést jakékoliv kouzlo či rituál, pokud je na to dostatečně vnitřně silná, protože ani magie není neomezená. Pro každou čarodějku má jiné limity. Čarodějnice upíři nemohou ovlivnit.
Slabiny: Pokud není čarodějka dostatečně silná, jen těžko se dokáže ubránit mocným upírům. Čarodějky jsou smrtelné, není tedy nejtěžší je zabít, i když někdy to samozřejmě není ani jednoduché. Pokud si čarodějka neudržuje svou vitalitu a mládí pomocí rituálů a kouzel, samozřejmě podléhá stárnutí a může ji potkat i přirozená smrt.
druhy mágie a schopností
Spirituální magie: velmi mocné čarodějnictví, kde se čerpá síla od duchů, kteří jsou umístění v jejich světě. Na rozdíl od jiných forem magie, s vyjímkou magie předků, je možné použít duchovní magii pouze tak, jak to duchové považují za vhodné. Pokud čaroděj/čarodějnice zneužije sílu, která jim byla dána, duchové mohou toto spojení přerušit.
Tradiční magie: je jednou z nejstarších a nejčistčích forem čarodějnictví a patří Zemi a silám přírody. Je bez pochyby nejoblíbenější formou, ale také nenáročnější. To je způsobeno zejména tím, že kdykoliv čarodějnice použije tuto sílu, musí vyvinout svou vlastní energii, což může způsobit, že se u nich objeví příznaky závratě, únavy a drobných nosních krvácení.
Obětní magie: může být mocnou formou čarodějnictví, i když je vysoce závislá na rituálních obětech přírodních a nadpřirozených bytostí. Tato forma čarodějnictví může v různých formách čerpat energii z jakéhokoli nadpřirozeného stvoření, které je obětováno.
Nekromancie: je značka čarodějnictví a magická praxe, která umožňuje čarodějnici kontaktovat a komunikovat, ovládat a dokonce oživovat mrtvé. Zatímco většina čarodějnic, kteří praktikují nekromancii, je známa tím, že čerpá z černé magie, ale jsou případy, že čarodějnice může použít jakoukoli magii podle svého výběru k praktikování nekromancie. Tato forma magie je na škole zakázána.
Černá magie: je mocná forma čarodějnictví, která čerpá z zlovolných sil a může být použita pro negativní účely; např. způsobovat destrukci nebo neštěstí, zranit nebo zabít, nebo pro dobro sebe, spíše než ve prospěch druhých. Forma čarodějnictví, která je používána proti rovnováze přírody. Tato forma magie je na škole zakázána a trestána.
Exprese: je extrémně silná forma čarodějnictví, která čerpá z černé magie, která je tak nebezpečná, že by údajně zbořila svět, pokud by byla někdy povolána do existence. Podrobnosti a historie projevu zůstávají neznámé, nicméně síla této magie je považována za tak silnou, že mnoho čarodějnic to diskredituje jako magii, protože se rozšiřuje za hranice starodávných i moderních čarodějnic. Tato forma magie je na škole přísně zakázána a následky jen za pokus jsou velmi závažné a trvalé.
vlkodlaci
Historie: Vlkodlak či lykantrop je v evropských mýtech a folklóru člověk měnící se ve vlka, případně v hybrida člověka a vlka. Příčina tohoto statusu bývá různá, například pokousání či specifické okolnosti narození.
Nejstarší doklady o víře v lidi měnící se ve vlky pochází z antiky. V raném novověku byli vlkodlaci spojováni s čarodějnictvím a existují případy lidí, kteří byli zvláště ve Francii, Švýcarsku a Německu v 16. a 17. popraveni jako údajní vlkodlaci. Obecně platí, že vlkodlaci jsou druhy pocházející ze starořeckého kanibala Lycaon a jeho synů poté, co byly transformovány do vlků bohem Zeus. Svou sílu, vitalitu a rychlost čerpají z úplňku, který na nich má obrovský vliv.
Stvoření vlkodlaka:
Jsou jen dva druhy lykantropie. Vlkodlak se může zásluhou svých rodičů jako vlkodlak už narodit - což je genetická metoda, kdy jeden nebo oba rodiče, kteří nesou vlkodlaci gen, zplodí potomka. Nezáleží na tom, zda gen nese matka nebo otec, na dítě to má stejný vliv. Vlkodlakem se také může stát úplně obyčejný člověk, který byl jiným vlkodlakem pokousán. Tato lykantropie se u člověka vyvine do 48 hodin od kousnutí, kdy se ukáže, zda gen přebral nebo ne. Na proměnu pokousáním je 60% šance, že bude úspěšná. V zbývajících 40% člověku zůstane jen nepěkná jizva, nebo z něj nezbude nic jen kosti. Pokud je však proměna úspěšná, gen se rozvíjí pomalu, nejprve jedinec začne mít zvýšené smysly - čich, chuť, zrak, sluch. Později se u něj vyvine nepřirozená síla a nakonec větší i menší poranění na jeho těle zmizí během minut. Při prvním úplňku už následuje první proměna, která je mnohem bolestivější než u rozených vlkodlaků. Rozený vlkodlak je také o něco větší, silnější a umí se lépe kontrolovat při úplňku. Méně ztrácí kontrolu a dokáže ovládat své vražedné pudy, než vlkodlak proměněni pokousáním. Škrábance a pití dešťové vody z vlčích stop nefungují.
Schopnosti a slabiny:
Vlkodlaci jsou mnohem silnější než obyčejný člověk. Mají mnohem citlivější a lépe vyvinuté všechny základní smysly, jako je sluch, čich, chuť, či zrak. Dokáží vyvinout obrovskou sílu, kterou zvednou mohutné předměty, o kterých by se běžným lidem ani nesnilo. Po silové stránce jsou však nepatrně slabší od upírů. Jejich rychlost v lidské podobě by se dala srovnat s běžnou rychlostí lidí, ale mají mnohem větší vytrvalost a také se tolik nezadýchaj. Po fyzické stránce jsou v perfektní kondici a po přeměně na vlka jejich rychlost narůstá stonásobně. Jsou tak rychlejší než obyčejní vlci a snadno srovnatelní s upíry. Dokáží je jednoduše dohnat, a to hlavně lesem, se kterým jsou spojeni a jehož temná zákoutí vnímají každým nervem v těle. V hojení však tolik rychlosti nepobrali, jelikož hlubší zranění se jim hojí i několik hodin.
Jedinými slabostmi, kterými vlkodlaci byli prokleti, jsou stříbro, které při stálém a ohromném kontaktu s jejich tělem, pomalu vpouští jed do vlčí krve a kromě žhavého pálení vyvolává ztrátu vědomí, či smrt. A rostlina zvaná Oměj šalamounek, jejíž odvar také působí jako agresivní kyselina, a ta se jen velmi těžko hojí.
Emoce vlkodlaků:
Emoce u vlkodlaků jsou mnohem silnější než při lidech. Dokáží se velmi snadno rozčílit, zda ztratit veškerou kontrolu nad svými činy. Jejich ovládání zabírá množství cviku a praxe. Každá jejich emoce je znásobena - radost, hněv, smutek, láska, strach. Rozený vlkodlaci dokáží své emoce v průběhu let držet na uzdě, avšak proměněni s tím obvykle mívají ohromné problémy. Mohou se dostat až do fáze, kdy ve své vlčí podobě ztrácejí kontrolu nad svým vědomím a po přeměně zpět na člověka si nic z předešlých pár hodin nepamatují. Ztráty paměti jsou tak u nových, či emočně zmatených vlkodlaků docela běžné.
A tyto nadměrné návaly pocitů se druhým rázem projevují i na jejich duhovkách, které dokážou i automaticky měnit barvu. Zlatohnědá při pocitu štěstí, lásky či smutku, až červená při hněvu a agresí, nejsou žádnou raritou.
Proměna a její rysy:
Samotná přeměna je vyčerpávající a velice bolestivá. Kostra a svalstvo se zvětší o 20 – 30%. Dojde tedy k napínání kůže, která se nakonec začne trhat a odpadne. Následně vyraší hustá srst. V obličeji v místě úst naroste psí tlama s ostrými tesáky. Vlkodlak se po proměně shání pouze po masu a krvi. Jeho obětmi se mohou stát zvířata, jako třeba psi, ale také člověk. Jeho přirozeným nepřítelem je upír, který mu konkuruje v honu za krví. Souboje upíra s vlkodlakem bývají vyrovnané a vzájemně tak pro sebe představují velkou hrozbu.
Čím více se vlkodlak cítí vyčerpaně, tím je proměna bolestivější a pomalejší než obvykle. Čím mladší je vlkodlak, tím je jeho proměna bolestivější. Rozený vlkodlaci probíhají svou první přeměnou po desátém roce života, kdy se při následném úplňku začnou transformovat do své vlčí podoby. Následných 15 až 20 let ještě podléhají Měsíci, kdy je jich podstata nutí se proměnit a oni nemají na výběr. Zhruba po 30 roce života se rychlost proměn zvyšuje a při dobrém tréninku dokáže vlkodlak zvládnout úplněk i bez transformace. U přeměněných vlkodlaků bývá přeměna mnohem bolestivější.
Hierarchie:
Vlkodlaci se instinktivně shromažďují a tvoří svorky. V množství je bezpečí a síla. Členové svorky jsou více než rodina. Vzájemně si pomáhají a chrání se a ztráta člena bolí každého ve svorce více než ztráta ruky či nohy (vlkodlaci vědí vycítit, když někdo z jejich svorky trpí nebo umírá skrz ostrou bolest). Síla svorky roste s počtem členů a v jejím středu je vždy nejsilnější vlkodlak, bez kterého by se svorka rozpadla. Ten se nazývá Alfa.
